Elvis Gott Superstar
Sozopol
40 minut, vlastní náklad

Trojice Elvis Gott Superstar patří díky své aktivitě k relativně "viditelným" nadějím klubové scény, pokud se nemýlím, dočkali se v posledních letech i určitých úspěchů v rámci vyhledávacích soutěží.

Cédéčko Sozopol nabízí dvanáct uvolněných, příjemně rozevlátých písniček, které si nehrají na velké umění. Myšleno jako poklona, nikoliv jako úšklebek. Uvolněnost je ostatně asi největší trumf kapely. Její pop rock se opírá o elektronické aranžérské kejkle, na povrch občas prokvetou názvuky poslední dobou na české klubové scéně velmi oblíbeného funky, ale skutečně jen občas. Obecně Elvis Gott Superstar míří k inteligentnímu popu s kytarami a troškou patřičných šminek, jak to dělají například Lety mimo (při velkorysejším nadhledu třeba i Prohrála v kartách nebo na druhé straně Tata Bojs). Pochvalu rozhodně zaslouží produkce. Výsledek nejen že se může pochlubit výborným zvukem, potěší i to, že z tvorby v žádném případě netrčí písničkářství kapelního tahouna Pavla Budka. Byť je výhradním autorem každého tónu a slůvka, výsledek směle obstojí jako skupinové dílko.

Sozopol je sympaticky plynoucí nahrávka, ke které tak nějak patří manýrismus v Budkově zpěvu i vyrovnanost materiálu. Ta na jedné straně těší, zároveň však mrzí absence výraznějšího hitíku. Ačkoliv... úvodní Kiss Me - Piss Me lze s trochou dobré vůle pro ten účel akceptovat, nicméně i tak zatím trojici k výraznosti aspirované ambiciózním názvem leccos schází. Elvis Gott Superstar na aktuálním albu osloví, ale pod kůži se nezažerou. Album proplyne jako závan svěžího vzduchu, jenže bez výraznějšího efektu.

Vydařený je jednoduchý, ale funkčně pojatý stylizovaný booklet v lehce zmatnělých pastelových barvách. Zde také hledejme pozadí možná malinko tajemně znějícího názvu kolekce a potažmo i decentní paralelu k nostalgickým ozvěnám v hudbě EGS.